Všichni máme rádi zvířata. Já osobně si nedokážu představit život, že bych doma neměla žádné zvíře. Taky si vzpomínám na tu situaci, kdy jsem jako malé dítě chtěla domů si pořídit malé morče. A morče jsem chtěla hlavně z toho důvodu, že morče měla jak moje sestřenice, tak taky moje nejlepší kamarádka, která bydlela o dva baráky vedle mě. Takže jsem si řekla, že bych taky chtěla malé morčátko. Jenomže jsem vůbec nemohla přemluvit své vlastní rodiče, a aby mi malé morčátko pořídili. Ani nevíte, jak jsem to zkoušela přemluvit, jak jsem je přemlouvala. A jak jsem slibovala, že se o morče budu samozřejmě starat.
Jenomže všichni víme, že ne vždycky se tohle vyplní a že tohle je vždycky pravda. A když jsem po morčeti, tomhle krásném zvířátku, opravdu hodně snila, tak jsem ho nakonec dostala, ale asi až po roce věčného prosení a snažení o to, abych to morče doma měla. A nakonec mi ho pořídili a samozřejmě, že první půlrok jsem se o morčátko opravdu skvěle starala. Bylo mi z té době sedm let. Takže každý počítal s tím, že mě morče bude bavit stále. Jenomže asi po půl roce nebo déle mě to nějak přestalo bavit. Ne, že bych to morče potom neměla ráda, tohle vůbec ne. Morče jsem stále měla opravdu hodně ráda, ale nějak mě přestalo se o něj starat.
A nějak mě to nebavilo. Samozřejmě, že jsem se s morčátkem stále mazlila a brala jsem ho taky ke kamarádce, ale už mě nebavilo měnit podestýlku, takže to musela dělat moje máma. Anebo někdy můj otec. Samozřejmě, že moji rodiče z toho byli naštvaní a taky nešťastní, protože si mysleli, že takováto zodpovědnost bude na mě. Samozřejmě, že jsem z toho taky byla nešťastná, když mi rodiče vynadali, ale nedalo se nic dělat. Takže mě rodiče opět znovu donutili, abych se o morče starala taky tak, že mu budu dávat pravidelně krmení a taky mu budu čistit podestýlku. Morčátko chce taky lásku.